4 dny na Islandu

zima, vítr, polární zář, ledová jeskyně, černé pláže, vodopády, dračí doupě, čokovoko, pikola. Nezapomenutelný výlet!

Den první. 31. ledna se v 5 ráno scházíme s ostatními polárníky na letišti Václava Havla v Praze. O půl sedmé nám totiž odlétá letadlo a my musíme odbavit jedno společné zavazadlo pro devět lidí, do kterého každý přispěl svou troškou. Alkohol, oteplováky, moka konvička nebo třeba společenské hry proti trudomyslnosti (míč jsme zapomněli). Za hodinu a půl jsme už stoupali nad mraky a pozorovali úsvit, který trval téměř po celou dobu našeho letu. Po třech hodinách spánku v noci nebyl nyní problém v letadle usnout ani když narážíte koleny v malém prostoru pro nohy, jakým jsou levné lety proslulé.

Po příletu na letiště Keflavík byl plán jasný. Vyzvednout dodávku a celou výpravu odvést do přístavu v Reykjaviku, odkud vyplouvají výpravy za velrybami tzv. Whale watching. Tento výlet byl jedna z top věcí, na které jsem se na Island těšil, a i přes malou šanci, spatřit v zimním období velrybu, se podařil u ostatních prosadit. Věřím, že toho nelitují. Výlet za velrybami se cenově pohyboval od 10tis ISK. Zvolili jsme jednu z dražších možností, kterou byla společnost Elding, jelikož měli dobré recenze a “velrybí deník” na svém webu. Hned v po vyplutí nás ještě v přístavu mile překvapil Vorvaňovec anarnak (anglicky Bottlenose whale), který do přístavu zřejmě zabloudil a nedařilo se mu najít cesty zpět. Nakonec však s malou lidskou pomocí unikl, jak ukazuje Zdroj. Během dalších 3 hodin jsme se dostali na otevřené moře, kde naši loď rozhoupaly rozbouřené vlny a my se v zapůjčených zateplených overalech snažili balancovat na horní palubě a udržet se na místě. Za nedlouho nás potkaly Sviňuchy se společností Terejů bílých, jak se střemhlav spouští do vody. Sviňuchy nás doprovázely asi půl hodiny a pak už jsme se vraceli do přístavu. Byla to naše první Islandská zastávka za dobrodružstvím a nutno dodat, že úspěšná. Do setmění nám zbývala asi jen hodina, a tak jsme se vypravili do ulic Reykjavíku na krátkou procházku směrem ke katedrále Hallgrímskirkja přerušenou zastávkou na Pylsur (proslulý islandský hotdog). Cestou se nám podařilo zavítat do obchodu Bónus, který zavíral už v 18:00 (byla středa a šlo o supermarket v hlavním městě, takže na to pozor :)). Zde jsme si nakoupili potraviny na následující dny. Ceny potravin byly podle mne jen lehce dražší než v ČR. Doporučuji ochutnat typicky islandské produkty jako skyr a sušenou tresku. Důležitá poznámka je, že co se české potřeby alkoholu týče, tak v supermarketu neseženete alkohol. Lze jej sehnat ve specializovaných obchodech nebo jako v našem případě v duty free zóně na letišti. Celou cestou nás tak provázel Brennivin, Opal nebo pálenka z lišejníku.

Večer na nás čekalo ubytování v Úthlíd Cottages, kde se mé představy o hostelích na Islandu doslova rozplynuly ve vířivce. Uvítaly nás 4 pokoje a velká společenská místnost s vycpanou hlavou soba. Jak už jsem zmínil, součástí ubytování byla místnost s výřivkou a zasněženou terasou. Naprostá paráda řekl bych. Dopravit se k této chatě byla ovšem odysea, při které se podle mě synchronizoval tlukot devíti srdcí v našem autě. Cesta z Reykjaviku se zdála bezpečná až do chvíle, než jsme vyjeli z civilizace a začalo prudce foukat ze strany div nás to nesmetlo ze silnice. Přes cestu se přeháněla mračna sněhu a občas jsme prometli sněhový jazyk, kterého si šlo všimnout třeba s pětimetrovým předstihem. Neberte proto čas příjezdu do cíle v navigaci tak docela vážně, jelikož se hodinová cesta může lehce zdvojnásobit. Večer nás však Island přivítal polární září, kterou jsme si všichni přáli vidět a na cestu k chatě tedy velmi rychle zapomněli. Záře se nám víckrát v dalších dnech už neukázala.

Druhý den byl pro nás připraven nedaleký Geysir se stále činným mladším bratříčkem Strokkur, který každých 5 minut vychrlí kvantum vody do vzduchu. Stříkanec od pěti do třiceti metrů vysoký nás uchvátil natolik, že jsme se museli zdržet alespoň na 12 opakování. Dále bylo nedaleko několik vodopádů, které bylo nutno navštívit. Fotogenický a z části zamrzlý Gullfoss(čti Gutlfos) se dá prohlédnout z několika míst. Hned u vodopádu je velké parkoviště s infocentrem a suvenýry.

Při cestě zpět směrem k Reykjaviku a naší další zastávce jsme projížděli kolem gejzíru Strokkur, který právě chrlil. A nutno dodat, že řidič, který na to není připraven by se mohl leknout nebo ztratit pozornost a narazit do sněhového mantinelu. No, a to se samozřejmě stalo asijskému řidiči před námi přesně ve chvíli, když z našeho rádia znělo “Lži jsou jako déšť” od Leoše Mareše. Vyskočili jsme z auta a chvátali na pomoc zmateným kolegům na cestě a vyprostili je ze závěje. Z toho si lze udělat dva obrázky. Jací jsme dobří a chrabří cestovatelé a jakou hudbu jsme cestou poslouchali. Nutno doplnit hudební skupiny WWW a Čokovoko, bez kterých by to nešlo. Jo a Fuck off svaly.

Naší další zastávkou byl jeden z nejstarších parlamentů na světě Althink (Alþingi) v národním parku Thinkvellir (Þingvellir). V tomto místě se velmi zřetelně rozestupuje euroasijská a severoamerická tektonická deska rychlostí asi 2 cm za rok. Rozhodně to stojí za návštěvu. Když už vás nebude bavit místo, kde se konaly nejrůznější druhy poprav, konala se velkolepá shromáždění islanďanů a kde se točila jedna ze scén Hry o Trůny, můžete si jako my zpříjemnit chvilky hraním fotbalu s ledovkami o průměru pul metru, koulovanou, skluzy po zádech nebo imitací varovných cedulí proti uklouznutí. Zkrátka silné místo. Večer se pak naší další (v mých očích luxusní) noclehárnou staly Borg apartments.

Ráno bylo celkem náročné se z apartmánu vykopat, jelikož deštivý vichr za oknem nevypadal zrovna přívětivě, ale přesto jsme vyrazili chvíli po desáte. Třetí den byl naší první zastávkou vodopád Seljalandsfoss spolu s jeskyní za ním, ze které je podle fotek na internetu nádherný pohled. My měli ale fakt hnusné počasí, takže jsme na sebe chvíli nechali pršet a chvíli se klouzali na přístupové cestě pokryté kompletně ledem a jeli pryč. Mimochodem tuhle kratochvíli jsme si při našem zimním turistění celkem oblíbili. Další vodopád byl Skógafoss, ke kterému šlo přistoupit i v celku blízko dopadu vody. Také je hned nad vodopádem vyhlídka, kam lze vystoupat po schodech a kde se dají pozorovat rackové, jak prolétávají v padající vodě. Pravděpodobně jen tak pro zábavu. Při pozorování té racčí podívané se najednou rozjasnilo a my viděli z vyhlídky i oceán a okolní hory. Zkrátka ideální chvíle k pokračování naší výpravy k vyhlídkovým místům na jižních cípech Islandu nedaleko města Vík.

Dyrhólaey je kamenná brána, která společně se zkamenělými troly střeží břehy Islandu před rozbouřeným mořem. Takhle veliké vlny na rozzuřeném moři jsem do té chvíle ještě neviděl. Člověk má pocit, že ho to nebezpečí pohltí. Přesto jsme se dostali až na samý kraj útesu, abychom na sebe nechali dopadat kapky roztříštěných vln. Na dalším cípu na nás čekala černo černá pláž Reynisfjara společně se sloupcovými skalisky, kde jsou zřejmé rozdíly v tuhnutí lávy ve vrstvách čediče. Aby toho nebylo na jeden den málo zavítali jsme ke kaňonu Fjaðrárgljúfur, kde je opět patrný rozestup tektonických desek a skrz který protéká řeka. Nádherné fotogenické místo, kde se dá poblíž zaparkovat a udělat si pěší výlet směrem k vodopádu. V mých očích to vypadalo jako místo plné dračích slují, odkud se každou chvíli musí vyrojit stovky malých draků. Tím ten den vyhlídková trasa skončila, jelikož se začlo opět stmívat. Když to ale zpětně zhodnotím, tak jsme toho za šest a půl hodiny světla stihli docela dost. Mimo jiné jsme zažili déšť, kroupy i sníh, tedy snad všechny věci, co mohou padat z nebe. Cestou za přespáním v Hörgsland Guesthouse jsme se ještě stavili za vykoupáním do nedalekého bazénu, což bylo super zakončení dne. Mimochodem Hörgsland Guesthouse svítí obrovským nápisem ROOMS, takže jej ze silnice nelze přehlédnout. Bylo to jediné ubytování, bez plotny. My byli ale naštěstí vybaveni plynovou bombou, abychom si mohli vařit kávu, takže velké párkové slavnosti mohly proběhnout i bez plotny.

Další den už nás čekala “jen” výprava na ledovec, ledovcové jeskyně a ledovcové jezero. Když jsem zjistil, že je většina výpravy je pro výlet v mačkách po ledovci, div jsem neskákal radostí. Asi před třemi lety jsem si kupoval outdoor boty do Norska a prodavač mě ujišťoval, že na ně jdou krásně připevnit mačky. Vím, že jsem se tomu jen zasmál, že zas až takovej dobrodruh nejsem. Chození po ledovci bylo za mě supr. Naše skupinka dostala vlastní průvodkyni, která z nás ale příliš nadšená nebyla, když zjistila, jací jsme neposední badatelé a chceme pořád někde kutat led nebo se klouzat. Jen pro představivost cena za tento výlet převýšila zpáteční letenku na Island z Prahy, a proto většina z nás čekala asi větší zážitky než “jen” výstup na kus ledu. Nicméně navštívili jsme ledovcovou jeskyni a mohli pozorovat vrstvy ledu starého 700 let, a to se asi každému jen tak nepoštěstí.

Na naší poslední zastávce v laguně Jökulsárlón nás navštívili dva tuleni. Proháněli se mezi ledovými krami ledovcového jezera a občas se vynořili ani ne 10 metrů od lidských skupin, které obsazují okolní břehy. Cestou k jezeru jsme spatřili velmi zvláštní a celkem vzácný jev jakým jsou Polární stratosferické mraky nebo také Perleťová oblaka, která jsme si z počátku spletli s polární září. Tento vzácný jev lze za polárním kruhem spatřit v zimním období při úsvitu a soumraku. Po chvíli nás ledovcové jezero omrzelo a my se pomalu přesunuli k nedaleké Diamond beach plné křišťálových ker. Další fotogenické místo, které je asi fajn navštívit za světla. Nám už se bohužel stmívalo, takže nezbylo než nafotit pár tmavých snímků, párkrát utéct před vlnami po černém písku, zhoupnout se na velké ledové kře a nastoupit do auta s vyhlídkou posledního večera na ledovém ostrově.

Frumskogar Guesthouse byl naším cílovým bodem na mapě v ten den. Po příjezdu na dané místo se nám dostalo informace, že ubytování opět disponuje výřivkou a dále jsme zjistili že i parní saunou, takže program na poslední večer byl více než jasný. Ráno jsme si ještě přivstali, abychom viděli naposled polární záři. Bylo ale zataženo a fest pršelo, takže jsme se jen sbalili a vyrazili do Keflaviku odletět z ledové divočiny. Na letišti nás čekal důležitý úkol, a to sníst veškeré zbytky jídla, které nešly převést nebo se nám už nevešly do zavazadel. Byl na to celkem čas, a tak se stalo, že velká kartonová krabice původně plná potravin byla za chvíli v koši a my snědli na posezení sklenici a půl borůvkové marmelády společně s několika skyry. Do poslední chvíle se zdálo, že nás Island nepustí domů když vál tak silný vítr proti letadlu, až jsme se báli, že se neodlepíme.

Povedený výlet!